Klimatické změny, úloha člověka v nich, potenciální řešení a související ekonomické dopady jsou v centru současné veřejné debaty.
Čelíme přitom nedostatku jednoznačných dat a spoléháme se na numerické modely, protože nemůžeme provádět přímé experimenty.
Náklady na naši nečinnost nebo na případná nesprávná rozhodnutí mohou být obrovské.
Příkladem podobné situace z nedávné minulosti je debata o ztenčující se ozonové vrstvě Země, která probíhala v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století.
Ozon, reaktivní forma kyslíku, byl poprvé identifikován v roce 1838 díky nezvyklému zápachu, který vzniká při elektrolýze vody nebo během bouřek.
Je známý svou schopností absorbovat škodlivé UV-B záření, čímž chrání život na Zemi.
I když se o ozonu a jeho účincích diskutovalo již ve 20. letech 20. století, podrobnější pochopení jeho role a vývoje v atmosféře přišlo až s pokročilejšími vědeckými metodami.
V padesátých letech se objevila první přesnější data o chemických reakcích ozonu a bylo zjištěno, že jeho množství je nižší, než předpokládaly původní modely.
To vedlo k dalšímu zkoumání a přidání nových reakcí do modelů, zejména těch mezi ozonem a oxidy dusíku.
Postupně se také zvyšovala obava o vliv lidské činnosti na ozonovou vrstvu, a to zejména díky jaderným testům a nadzvukovým letadlům.
Roku 1974 pak Molina a Rowland publikovali článek, ve kterém poukázali na možný rozklad ozonu chlorovými radikály z chlorovaných uhlovodíků, což vedlo k rozsáhlé veřejné a vědecké debatě.
V následujících letech došlo k zakázání používání freonů v aerosolových rozprašovačích v USA a následně k přijetí Montrealského protokolu v roce 1987.
Montrealský protokol se postupně rozšiřoval a zpřísňoval, což vedlo k postupnému zotavování ozonové vrstvy.
Přestože byly původní modely nepřesné a debata často emoční a kontroverzní, vědecká společnost se nakonec shodla na potřebě regulace a ochrany ozonové vrstvy.
Tento případ ukazuje, jaký význam má vědecký konsenzus a společenská akce pro řešení globálních environmentálních problémů.